Struktura programu

01.07.2022

Cesta Velké Matky je environmentální vzdělávací program pro děti v obci Petrovice u Sedlčan a jejím spádovém okolí. Program zajišťuje občanský spolek Wampum z.s..

Vzdělávání dětí určuje budoucnost společnosti. Chytré a vzdělané osobnosti mohou nasměrovat společnost k rozvoji. Ten může přinést nejen blahobyt, ale i morální společenskou stabilitu. Ta je velmi důležitá v otázkách solidarity člověka s člověkem, ale i jeho vztahu k životnímu prostředí. Ve chvíli, kdy matematika individuálního prospěchu převáží nad zájmy celku, vidíme často naprosto necitlivý přístup k životnímu prostředí. V našem programu se tak zaměřujeme na poznávání života kolem sebe v jeho vzájemné a dokonalé jednotě. I ten sebemenší tvor má v celku svoji významnou pozici a zasluhuje si náš respekt. Všechny aktivity našeho programu směřují k vybudování tohoto respektu, soucitu a ohleduplnému přístupu ke svému okolí. V tomto směru aspiruje program na plnohodnotné mimoškolní vzdělávání, neméně důležité, než je tradiční školní výuka.

Příští generace budou řešit vážná environmentální témata a program Cesta Velké Matky si klade nemalý cíl, přivést děti na cestu pochopení propojení veškerého života, k pochopení, že Velká Matka se stará o každou živou bytost bez rozdílu.

Program byl odzkoušen po dobu pěti let jako projekt školní družiny ZŠ Petrovice. Nyní jej realizujeme mimoškolně, čímž jsme získali větší časový prostor pro realizaci a jsme schopni jej nabídnout více cíleně. Kapacita programu je 10- 15 dětí a komponován je na celý školní rok tak, aby každý měsíc reflektoval dění v přírodě a nenásilnou formou dětem pomáhal pochopit a vytvořit si vztah k životnímu prostředí. Zároveň pomáhá vytvářet soudržnost a vzájemnou spolupráci dětí, přispívá k vytvoření zdravého kolektivu a silných přátelských svazků.

1. Venkovní aktivity

Většina aktivit programu se odehrává venku. Učíme se pozorovat dění v okolním prostředí, jednotlivé zákonitosti vzájemných vztahů mezi živočichy, rostlinami a jejich životním prostorem. Děti v našem programu dokážou rozeznat 13 druhů dravých ptáků podle peří, různé druhy zpěvných ptáků podle hlasu, spoustu léčivých i jedovatých bylin, stromy, houby, obojživelníky i ryby. Studujeme jejich život a vztah k člověku. Pozorujeme proměny životního prostoru a získané informace využíváme k naší adaptaci na pobyt v něm a získávání darů Velké Matky. Věnujeme se sběru bylin, květu černého bezu, lesních plodů, hub a chorošů. Byliny a květy sušíme pro chladnější období roku, kdy nám jejich užívání ve formě odvarů slouží jako prevence viróz, vyrábíme i různé druhy bylinných mastí. Houby sušíme, choroše (troudnatec) máčíme do bukového popela s vodou na výrobu troudu, který používáme při rozdělávání ohně.

2. Rukodělná část

V rukodělné části programu má každý měsíc jedno nosné téma, které je stěžejní a určuje artefakt, na který se soustředíme. Děti tak během školního roku vyrobí a odzkouší přibližně deset předmětů, které zakomponují do vlastní výbavy pro táboření. Starší děti, které se v programu pohybují déle, pomáhají nováčkům, odborně je vedou, případně si zhotovují vlastní předměty pro obnovu výbavy. Program je koncipován do čtyřletého cyklu, protože výroba jednotlivých artefaktů může být různě obtížná a menší děti ji nemusí zvládnout. Děti postupně s věkem a přibývajícími zkušenostmi doplňují výbavu na základě vlastní pokročilosti a zdokonalují se v technologiích, které je mohou provázet celý život.

3. Oblast vzdělávání

Teoretická část programu je přípravou na lovecké stezky. Při nich jsou nabyté znalosti fixovány v terénu. Učíme se rozeznávat stopy, určovat dravce podle peří i letových siluet, studujeme jednotlivé zvyky zvířat a formou otázek ve znalostních a poznávacích testech při loveckých stezkách si znalosti prověřujeme. Občas si pustíme nějaký zajímavý dokument, který nám ukáže to, co lze v přírodě obtížně pozorovat, nebo nám poradí jak. Studujeme podklady z knih, srovnáváme fotky a věnujeme se rozšiřování znalostí. To jsou odpočinkové dny v klubovně, kdy je venku počasí nevlídné a není chuť něco vyrábět.

Vzděláváme se i venku. Oblíbené jsou zejména návštěvy sokolníka, cestujeme i za spřátelenými organizacemi v okolí, navštěvujeme zajímavá místa a lidi, kteří nás mohou nějak obohatit.

Program není uzavřenou aktivitou pro pár vyvolených, realizujeme i různé workshopy, které slouží naší propagaci a jsou pozvánkou pro další děti, které by chtěly program našeho společenství následovat. Zároveň tak mají příležitost naučit se některým dovednostem, které již dnes nejsou běžně dostupné.

Placené workshopy nabízíme i dospělým, kteří si chtějí zkusit výrobu jednotlivých artefaktů. Utržené peníze využíváme k dalšímu rozvoji našeho programu.

4. Spolupráce

V našem programu spolupracujeme s celou řadou lidí, ať už z komunity rodičů, či sympatizantů. Každý, kdo chce a může náš program obohatit, je vřele vítán. Do budoucna se zaměříme i na podobně laděné organizace v širším okolí, plánujeme vzájemné návštěvy a dlouhodobější spolupráci. Všem současným podporovatelům a spolupracovníkům jsme velmi vděční za podporu a jejich přízně si velice vážíme.

Ústředním motivem celého programu je hra. Oblíbené jsou zejména lovecké stezky- stopovačky. Děti se samy rozdělí do jednotlivých tlup, které s časovým odstupem vyrazí po "stopě" raněného zvířete. Stopa je značena fáborky a po cestě jsou rozmístěny prémiové otázky k danému zvířeti. Odpovědi děti vyplní do připravené tabulky. Součástí stezky bývá doplňkový test ze stop, nebo poznávací test peří dravých ptáků. Na konci stezky se testy vyhodnotí a přijde na řadu dovednostní soutěž. Tu si určí tlupa s nižším počtem bodů, může se jednat o lukostřelbu na terč v podobě onoho zvířete, nebo různé druhy vrhacích šípových her. Součet bodů všech disciplín dohromady určí vítěznou tlupu, která si připevní na svoji hůl pero dravce, o které se soutěží.

Abychom udrželi zábavnou formu a zároveň demonstrovali užitečnost vyrobených artefaktů, koncipujeme program jako antropologickou cestu v rámci přírodní kultury lesních indiánů. Používané technologie jsou jejich a většina z nich jsou velmi staré a předávané po generace od předků. K používání těchto technologií máme přímé svolení od zástupců kmenů, s nimiž jsme v kontaktu přes sociální sítě. Program tak učí děti vztahu k odkazu starších generací, vyjímečnosti primitivních technologií, které nás dodnes překvapují svojí jednoduchou účelností. Zároveň tak můžeme studovat i mytologii lesních indiánů a dále rozvíjet pospolitost naší komunity. K tomu nám slouží i velké množství her, jako jsou lakros, různé druhy šípových her, stopovačky a další. Vyrábíme keramiku, pracujeme se dřevem, kůrou, sušenými lesními plody. Sami si pěstujeme užitečné symbiotické rostliny, jako jsou Tři sestry, tykve a různé druhy bylin. Vyrábíme bubny, chřestidla a jiné hudební nástroje, které pak používáme při hře a výuce písní. Veškerou rukodělnou činnost provádíme původními postupy bez použití moderních technologií. Funkčnost artefaktů ověřujeme při pobytech venku formou táboření.

Lakros je jedna z nejoblíbenějších her. Její tradice začíná u kmenů lesních indiánů v oblastí Velkých jezer již před několika stoletími. Tento sport byl založen indiánským kmenem Irokézů, kteří ho nazývali "tewaarathon" (Mohawk). Algonkinští indiáni mu říkali "bagattaway" (Ojibwa), což v překladu znamená "malý bratr války". Lakros sloužil indiánům jako alternativa k válce při řešení sporů, ale i k udržení kondice. Označení lacrosse vymysleli až francouzští misionáři. Tento název má původ ve francouzském "la crosse" ("biskupská berla"), neboť původní indiánská lakrosová hůl svým zahnutím připomínala misionářům berlu biskupa. Hrajeme prakticky do prvního sněhu. Pravidla si upravujeme tak, aby tvrdá fyzická hra nepoškozovala menší děti, nebo děvčata. Mnohem více než fyzický kontakt uplatňujeme v této hře šikovnost a taktiku.

Protože nelze zůstat celoročně venku, využíváme prostor sdílené klubovny. Toto zázemí využíváme v případě nepřízně počasí a k výrobě artefaktů z přírodních materiálů, načerpaných při pobytu venku. Rozvíjíme tak rukodělnost, jemnou motoriku a myšlenku účelnosti využití darů Velké Matky. Zaměřujeme se na efektivnost využití zdrojů a eliminujeme plýtvání. Bereme si jen tolik, kolik potřebujeme. Vyrábíme zejména keramiku a výrobky z různých druhů kůr, ozdoby z lesních plodů a semen kukuřice, dřevěné předměty jako lžíce a misky, které pak používáme při tábořeních ve volné přírodě. Šijeme si oblečení, tkáme tašky, opravujeme starší artefakty, připravujeme nádoby na vodu z vysušených tykví, vzděláváme se a studujeme artefakty, které máme v plánu do budoucna vyrobit.

Nejoblíbenější činností v klubovně je výroba keramiky. Hlína je fenomén. Má terapeutické schopnosti a nekonečnou recyklovatelnost. Její těžba v přírodě není vždy snadná. Plavení a čištění vyžaduje čas a prostor. Ale výsledky stojí za to. Přidáním vhodného ostřiva ve správném poměru, můžeme dosáhnout takových vlastností výrobku, že odolá i teplotním výkyvům při vaření na otevřeném ohni. Jídlo dostává zcela jinou energii a dětem chutná. Speciální kategorií výroby keramiky je keramika puebel, kde se učíme práci s engobami. Tato keramika je dekorativní, není určena pro vaření v ohni. Ve volné přírodě hledáme rostliny na výrobu engob. V tomto kroku jsme ještě stále ve fázi experimentování a prozatím stále používáme z větší části minerální engoby.

Venkovní výpal v jámě. Ačkoliv většinu vyrobené keramiky pálíme v elektrické peci, ať už z časových, tak energetických důvodů, pořádáme dvakrát ročně venkovní výpal v jámě. Je to součást naší kulturně antropologické filozofie, kdy chceme vyrobit předmět od začátku až do konce původní technologií. To vyžaduje nejen dokonalou přípravu, ale i konkrétní způsob přemýšlení nad zvoleným materiálem, pomůckami, technikou výroby a finální fází. Jsme v tom úspěšní a tato cesta nám umožňuje potvrdit si, že většina z prastarých technik jsou funkční a nadčasové.

Keramika pro vaření v ohni. Praktické využití zhotovených artefaktů je logickým krokem k ověření funkčnosti starých technologií. V keramice vaříme nejen experimentálně v programu, ale i na společných tábořeních. Ač se může pohledem moderního člověka zdát vaření v keramických nádobách nepraktické, není tomu tak. Tepelné vlastnosti hlíny jsou dokonalé a co je nejdůležitější, dětem jídlo z hliněných hrnců skutečně chutná. Má totiž zcela jinou energii, než z kovového kotle. Vaření má svá specifika, jejichž učením si děti lépe fixují znalosti o vlastnostech hlíny jako materiálu, což jim pomáhá při následné výrobě keramických nádob. Propojuje se tak praktická zkušenost s technikou výroby a děti mnohem více přemýšlí nad tím co a hlavně jak vyrobí.

Keramika puebel. Tento segment výroby keramiky jsme začlenili do programu z experimentálních důvodů. Puebla jsou totiž kulturám lesních indiánů vzdálená jako jestřáb Měsíci. Oblast výroby této keramiky leží na opačném konci amerického kontinentu. Tato velice dekorativní keramika nás ale okamžitě zaujala a pro děti je zajímavá zejména díky možnosti více uplatnit výtvarné nadání. A jak jsem již zmínil, pátrání po správných rostlinách a pigmentech pro dekoraci je dobrodružství, které nám opět umožňuje využít dalších magických darů Velké Matky. V práci s hlínou se nijak neomezujeme, každý nápad se snažíme realizovat a rozvíjet tak naše keramické dovednosti. Při tábořeních ovšem využíváme pouze keramiku lesních indiánů, abychom dodrželi stylovost.

Práce s kůrou je také velice oblíbená. Její těžba v přírodě vyžaduje dobré pozorovací schopnosti. Při dorůstajícím Měsíci natahují stromy vodu z půdy a vyživují tak pletivo pod vrchní vrstvou kůry. Březová kůra se tak dá sloupnout, aniž by to strom poškodilo. Musíme ovšem dobře pozorovat, kdy stromy nasadí na první listí, jaká je fáze Měsíce a počasí, vybrat vhodné stromy a natěžit jen tolik, kolik nezbytně potřebujeme. U kůry lipové těžíme i s pletivem, proto ji nelze brát z živých stromů a nepracujeme s ní tak často. Odebrání kůry i s pletivem by znamenalo smrt stromu, proto těžíme pouze z polomů. Kůra je poddajný a tvárný materiál, práce s ní je velmi příjemná. K sešití kůry můžeme používat smrkové kořeny i lýko. Obojí si natěžíme před těžbou kůry. Kořeny se vaří, loupou a půlí, aby byly připraveny na sešívání. Lýko stačí namočit. Výroby z kůry jsou velmi hezkými a praktickými předměty s dlouhou trvanlivostí.

Práce se dřevem je náročnější částí programu. Vyrábíme zejména užitkové předměty, které nám slouží při táboření. Lžíce a misky, to je základ pro každého táborníka. Menším dětem je třeba pomáhat a dbát na to, aby správně pochopily použití nástrojů a zvládly techniku. Jde hlavně o bezpečnost. Proto některé výrobky připravíme a menším dětem necháme dodělat poslední kroky finální fáze.

Speciálním segmentem našeho programu je hudba. Hudební nástroje a písně jsou nedílnou součástí každé přírodní kultury. Vyrábíme bubny a chřestidla, píšťalky z ptačích kostí, vše podle původních technologií. Učíme se staré písně a skládáme si vlastní. Vlastnoruční výroba bubnu je pro každé dítě nezapomenutelný zážitek. Kůže sháníme od myslivců, po zbavení chlupů a očištění blanité strany, přichází na řadu samotné natažení bubnu. Je to překvapivě snadná technika a pro každého výrobce magická chvíle. Výsledný zvuk bubnu určuje kvalita kůže, síla vypnutí a délka schnutí. To by mělo být pozvolné, aby se vlákna v kůži nepřepínala. Indiáni říkají, že správný buben hraje i když přilétá Hromový pták (Bouřka). Výroba chřestidel je podobně zábavná. Kůru na chřestidla si těžíme sami, vyrábíme je z kůry březové i lipové. Vyrábíme i chřestidla z tykví, kravských rohů a krunýřů želv. Ozvučení zajišťují semena kukuřice. Máme i velký buben, který jsme vyrobili z hovězích kůží. Tady byla příprava složitější, kůže se vypínaly a očišťovaly z masité strany škrabáním. Na velkém bubnu se učíme sjednocení rytmu při společném bubnování a zpěvu. Je to náročná, leč velmi oblíbená aktivita dětí. 

Pěstování užitkových plodin je segmentem vytváření silného pouta k říši rostlin. Podporuje u dětí vztah k jinému druhu živých bytostí, než jsou zvířata a větší všímavost k prostředí. Ačkoliv jsou např. Tři sestry symbiotická kultura de facto bezúdržbová, nějakou péči při přípravě záhonu vyžaduje. A je třeba pozorovat okolí, aby se rostliny nesprášily s nepůvodními příbuznými kulturami. Máme osivo přímo od původních Američanů, pěstujeme odrůdy Oneida white a Mandan bridge a podle pokynů dbáme na genetickou čistotu. Je tedy třeba obhlédnout okolí, zjistit výsadbu ZD na okolních polích, nejčastější směr větru, zorientovat větrolamy a další podpůrné činnosti, jako předhnojení záhonu, ruční opylení apod.

Tři sestry. Vytvořili jsme si permakulturní záhon na pěstování Tří sester (fazole, tykve, kukuřice). Zemědělství původních obyvatel Severní Ameriky mělo blízko k tomu, čemu dnes říkáme polykulturní zahradničení. Bez chemie, fosilních paliv a tažné síly zvířat dokázalo indiánům zajistit slušné výnosy základních plodin. Tři sestry doslova vybízejí ke společnému pěstování na jednom poli. Fazole pomocí bakterií žijících na jejich kořenech poutají do půdy vzdušný dusík, čímž "hnojí" sebe, kukuřici i dýně. Tykve se plazí v nejspodnějším patře, stíní půdu, udržují ji vlhkou a brání v růstu plevelům. Kukuřice vytváří oporu pro pnoucí fazole a svými kořeny vylučuje do půdy cukry, které představují ideální výživu pro dusík fixující bakterie žijící v kořenových hlízkách fazolí. Výhodou této polykultury je nejen skutečnost, že rostliny si vzájemně prospívají a vytvářejí užitečné vztahy, ale také to, že dokáže efektivněji než většina monokultur využít zdroj světla nezbytný pro fotosyntézu. Využívá totiž hned tři různé polohy pro zachycení solární energie: přízemní (tykve, dýně), pnoucí (fazole) a vysokou (kukuřice).

Pěstování tykví. Tykve pěstujeme z užitkových důvodů. Hodí se nám na výrobu nádob na vodu, misek a naběraček. Někdy se podaří dosušit i malé tykve , které poslouží jako kořenky. Tykve po dosušení čistíme a voskujeme zvenčí i zevnitř, stejně jako oplety, aby byly odolné proti vlhkosti. Příprava záhonu je stejně snadná, jako u Tří sester. V průběhu února zaryjeme do záhonu dostatečné množství hnoje. Při jarním osevu je již půda dostatečně vyživená a tykvím se daří rychle vyklíčit. Je třeba dát pozor na přízemní mrazíky a v případě potřeby zahrnout tykvové výhonky slámou. Tu pak můžeme použít jako mulč a ušetřit si práci s pletím záhonu. Zadržování vlhkosti je pro rostliny velice prospěšné. Po dosušení a čištění tykví máme dostatečnou zásobu semen pro další pěstování. Přebytek je velmi zdravou, výživnou a oblíbenou pochoutkou. Semínka všech rostlin které pěstujeme uchováváme v semenné bance a případné přebytky směňujeme přes internetové "semínkovny" za semena plodin, která potřebujeme a chybí zase nám.

Součástí programu je soubor praktických dovedností, které umožňují zajistit minimální možný komfort v přírodě. Rozdělávání ohně je základní disciplínou, kterou se děti učí ovládnout a trénují jí pravidelně. Dále se věnujeme lukostřelbě, stavbám wigwamů různých stylů, stopování, znakové řeči, rozlišování zvuků zvěře, ptáků a mnoho dalších dovedností. Důležitou součástí programu je výroba mokasínů. Indiáni nechodili bosí, výroba obuvi pro různá roční období se tak stává nutností. Chůze v naprosto přesně padnoucích kožených mokasínách je navíc zdraví prospěšná. Začínáme výrobou střihu, při které děti pochopí jednoduchý princip. Dalším krokem je výběr vhodného typu kůže. Stylů mokasínů je celá řada, vybíráme ty, jež se nám hodí pro historické období a danou oblast lesní kultury, kterou se zabýváme (to se může v průběhu času měnit). Děti pak na základě vlastních preferencí volí výsledný vzhled své obuvi.

Výroba tkaných tašek. Tato část programu je pro starší děti. Vyžaduje pečlivost a vytrvalost. Je to náročná práce na motoriku zápěstí. Používáme různé druhy lněných motouzů, které barvíme přírodními materiály, jako je kořen mořeny barvířské, ořechové a cibulové slupky, řebříček obecný apod. Děti se tak učí, jak se barvilo dříve, přemýšlí nad dosažitelností odstínů, pátrají po přírodních zdrojích barviv a ustalovačů. Je to dobrodružná cesta často s velmi překvapivými výsledky. Samotné tkaní je jednoduchý systém, kde lze uplatnit tvůrčí kreativitu. Velikosti tkaných výrobků se odvíjí od nastavení jednoduchého stojanu. Lze vyrobit drobné taštičky, větší osobní tašky až po vaky do kanoe, nebo převozní vaky. 

Kromě artefaktů praktického využití, jako jsou keramické nádoby, nádoby z kůry, tykve, drobné nástroje a pomůcky, dbáme i na vizuální stránku programu. Děti si vyrábějí oblečení z materiálů, které odpovídají historickému období a kultuře lesních indiánů. Oblékáme se do vlastnoručně zhotovených oděvů, které jsou poplatné období 18.století oblasti kultur lesů východní Kanady. Rozvíjíme povědomí o historii, vnímáme jemné kulturní nuance a maximálně využíváme přírodní zdroje. Učíme se žít v souladu se zemí, vnímat prostor kolem sebe jako skutečně živý, respektujeme veškeré jeho formy, snažíme se je poznat a pochopit jejich roli v celém systému. Tím se učíme ohleduplnosti a vzájemnému propojení kola života. Cesta Velké Matky je cestou respektu, symbiózy a jednoty. Rozvíjením empatie k celku navíc lépe chápeme své místo v systému života, naše pozice se stává více vědomou a tvůrčí. Děti v našem programu chápou potřeby druhých, dokážou činit kompromisy ve prospěch celé skupiny a vytváří velice soudržné uskupení, vyznačující se laskavostí a pevným poutem.

Výčet aktivit našeho celoročního působení by mohl být mnohem obsáhlejší, zde Vám představujeme jen některé z nich. Nefungujeme v absolutně uzavřeném cyklu, každý rok obměňujeme program tak, aby byl zábavný a přinesl opět nějakou "novou" technologii a dovednost, která dětem přiblíží život více semknutý se zemí, která je bezpečně a zajímavě navede na Cestu Velké Matky.


Pokud máte zájem podpořit náš program, rádi Vám poskytneme veškeré potřebné informace.

kontakty: wampum.no1@seznam.cz, +420 777 247 274