Les jestřábů, Žampach, červenec 2026

V polovině Měsíce, kdy kachny pouští peří, jsme se opět vydali tábořit do Orlických hor. Již čtvrtý rok táboříme v podhůří těchto malebných hor a i letos jsme se těšili na nová dobrodružství a setkání s kamarády.

Hned po příjezdu na oblíbené tábořiště nás přivítalo volání jestřába. Když pak přeletěl nízko nad našimi hlavami, věděli jsme, že znamení jsou příznivá. A tak jsme se hned pustili do stavění kopulí, slunečníku a zázemí. Po čtyřech velmi horkých dnech, které byly přerušovány prudkými přeháňkami, jsme měli hotovo a začali jsme připravovat arénu pro zahájení táboření. Byli jsme už natěšení přivítat malé táborníky. Ten den nastal a naši kamarádi se v doprovodu rodičů začali scházet do tábora. Na zahájení tábora přinášejí drobné pohoštění rodiče, na závěr táboření velkou hostinu pořádáme my. To je naše tradice vytvoření a rozpuštění kruhu.

Obřad jsme zahájili obětováním tabáku. Požádali jsme Stvořitele o podporu, zazpívali modlitbu a nabídli pohoštění. Pak přišly na řadu informace pro děti a rodiče, zejména ty, kteří naše táboření ještě neznají. Celý obřad jsme zakončili rozdáním hliněných hrnků novým táborníkům. To je také naše tradice. Pak už nás rodiče opustili a táborníci se zabydleli ve svých wigwamech. Večer jsme se sešli u ohně a navzájem se seznámili.

První noc byla chladná a klidná. Nad ránem už nás budilo jestřábí volání. Provázelo nás od prvních dní po celou dobu táboření. Mladí jestřábi začínají poprvé létat v průběhu července. Bylo tedy patrné, že matka svými hlasitými povely učí mláďata létat. Na otevřeném nebi jsme je neviděli, létali lesem. Přelety mezi několika hnízdy, která tito ptáci střídají, jsou pro ně totiž ideálním tréninkem.

První dny táboření bylo horké letní počasí. Tradiční placky k snídani následoval environmentální program, kdy se v krátkém bloku obohacujeme informacemi ze zvířecí říše, učíme se stopy, poznáváme pera apod. Letos jsme se zabývali sudokopytníky, a tak jsme postupně probrali jelena, daňka, srnce, losa, soba a bizona. Ukázali jsme si paroží a rohy, kopyta a kopýtka, naučili se stopy a detaily života. Na začátku se hned po výuce vyráželo na koupačku. Nedaleký rybník se stal útočištěm právě v prvních horkých dnech táboření. Následoval oběd, polední klid, odpolední hry a večer samozřejmě oheň. Postupně jsme se seznamovali, jak mezi námi, tak s chodem tábora, hrami a nabízenými aktivitami. Počasí se v dalších dnech ochlazovalo a přišly i deště. Tím se i chod tábora změnil – museli jsme postavit přístřešek na oheň a pružně organizovat aktivity. Jsme už zkušení táborníci a nebylo pro nás těžké se přizpůsobit. Byli jsme více v táboře, častěji jsme chodili pro dřevo, abychom jej uchovali suché, a trávili více společného času u ohně, jak už při vaření, tak jen pro zahřátí či vaření čaje. Vypisovat program jednotlivých dní by jen zbytečně prodlužovalo text, tak jen výčtem. Environmentální vzdělávání bylo rozděleno do dvou bloků, které byly zakončeny stopovačkou. Děti se spontánně rozdělily do dívčí a chlapecké tlupy, které obě vyhrály po jedné ze stopovaček. Ze sportovního vyžití se nejvíce času věnovalo lukostřelbě. Kromě cvičné lukostřelby na terč zaujala i lovecká výprava aneb lukostřelba na pařízky, která svým pojetím "Všichni proti Jelenovi" už dlouho přináší veselé pozdvižení, zejména díky netradičním sázkám, které ji doprovázejí. Běda poraženým! :-D Jelen tentokrát vítězství uhájil.

Hojně procvičovanou aktivitou byl také hod atlatlem, vrhačem šípů. Hrál se lakros, oblíbená Hra s obručí, Vraní šípy, Dřívka. Večery u ohně byly provázeny hrou na buben a písněmi. Ačkoliv nebyla výuka nijak organizovaná, děti zakrátko pobrukovaly nápěvy starých kríjských písní i modliteb, stejně jako novějších lakotských textů. Když se k tomu, tentokrát již mírně organizovaně, přidala i výuka tanců, připravovali jsme se již na závěrečnou taneční slavnost, která tradičně doprovází rozlučkovou hostinu.

Samostatnou kapitolou táborového reportu je jídlo. Kdo je zvyklý vařit na ohni, nepochybuje o tom, že kvalita takto připraveného jídla často předčí očekávání. O tom se mohli přesvědčit hosté při rozlučkové hostině. Děti samy prohlašovaly, že Jelen by mohl soutěžit v televizních pořadech, kdyby ten ovšem vůbec tušil, o čem je vlastně řeč, neboť televizi nikdy neměl. Později byla formulace upravena na Řád zlatého losího žebra, což by ovšem nebylo spravedlivé, neboť na přípravě jídla se podíleli i jiní. Důležité je tedy hlavně to, že všem chutnalo, jídla bylo dost a přispělo ku všeobecné spokojenosti všech.

Tábor se podařil. Tentokrát nás Stvořitel obdaroval přízní dobrého počasí, klidné atmosféry i společné zábavy. Něco jsme se naučili, spoustu toho viděli (bylo dokonce i divadlo), ale hlavně jsme prostě jen byli. Postupně utichaly otázky, kolik je hodin, co je za den apod., prostoupila nás síla přítomného okamžiku, který umožňuje všemu být. Naučili jsme se spolupracovat, tolerovat a vnímat se a vytvořili jsme soudržnou skupinu. Deset dní jsme žili u Lesa jestřábů. Nanaskamon!

Pasikoh
penimihitotan
nanaskomon oma ehmekoyah
tatapwe nanaskamon oma
pimatisiwin...

Vstaň a přijď tančit.
Jsme vděční za tento zvláštní dar,
ano, jsme velmi vděční za dar života.